Smutné oznámení
S bolestí v srdci oznamujeme
všem přátelům a známým,
že nás navždy opustil
pan Ing. Luděk Hintnaus
dne 26.10.2012
Poslední rozloučení proběhlo
v sobotu 3.11.2012
v 15,00 hodin
na hradě Helfenburk.
Luděk svým osobitým šarmem, láskou a znalostmi dodával hradu Helfenburk kouzelnou atmosféru.
Pro Luďka byl a zůstane Helfenburk jeho domovem.
"Život měříme skutky a ne časem."
~Seneca~
Článek ve Vodňanských novinách - VN-20-2012 - náhled.pdf (3,2 MB)
Více se dočtete zde : https://www.helfenburk.estranky.cz/clanky/spravci-hradu/ing.-ludek-hintnaus.html
Slova a pohádka od dcery Luďka Hintnause Jitky Šmilo
Když odejdeme, svět zůstane stejný a nic se nezmění, jen srdcí pár, těch nejbližších, se zachvěje, jak v rose květiny...
Pohádka poslední o jednom velkém helfenburském čertím tajemství
Je ráno, jako každé jiné na podzimním Helfenburku. Cestičky zdobí zlaté listí a lesy okolo tajemně šumí. Kameny, ti mlčenliví pamětníci zašlých časů se lesknou ve studeném slunci jako hadí kůže. Z hradního paláce vychází do pláště zahalená postava, pohybuje se bez námahy po prudkém srázu, jakoby ani nepatřila do tohoto světa. Se správcem hradu se znají už léta, vymění si úsměvy a jejich oči se setkají. " Tak tě vítám," povídá Barnabáš. Správce zaloví ze zvyku v kapse pro cigatetu, aby mu nabídl, ale pak si uvědomí, že všechno je tak trochu jiné. " Zvyk je železná košile," poznamená Barnabáš, " časem si ani nevzpomeneš." "Možná," odtuší hradní pán, " kafe a cigárko mi fakt bude chybět." " Mám pro tebe překvapení," povídá čert, " žes na nás vždycky držel, a hezky jsi o nás psal, svěříme ti jedno velké helfenburské čertí tajemství, to je náš dárek pro tebe." Barnabáš ho uchopí za ramena a najednou se spolu vznášejí vzhůru. Z výšky správce vidí mohutné valy Helfenburku, zdi a střílny. Lehký vánek si pohrává s praporem visícím z jižní věže. Zcela jistě je to Helfenburk, ale přece se změnil. Hradby jsou pevné a opatřené ochozy a támhle na střeše pracují řemeslníci. Přitloukají nové šindele. Po nádvoří kráčejí muži a během rozpravy cinkají zbraní. Po nádvoří se procházejí slepice a hledají něco k snědku. Děvečka právě vylila džber pomyjí prasatům a narovnává si bolavá záda. V podhradí je slyšet sedláka, jak pobízí voly zapřažené v pluhu. Malošínký kopec je zčásti pokrytý malými políčky a na úhoru se pasou kozy a husy. " Ale Barnabáši, to přece není možné," diví se překvapeně správce. " Tady je všechno možné, protože tu neplatí zákonitosti pozemského bytí, " povídá čert. " To je to velké tajemství, podívej se schválně ještě jednou dolů." Správce spatří, jak hradním nádvořím prochází skupinka turistů s fotoaparáty. Klidně kráčejí po těch místech, kde předtím stáli v jiném čase muži z hradní posádky. Na zřícených ochozech rostou břízky a nyní je to ten Helfenburk, který správce bezpečně poznává. " Jak mohou existovat současně dva světy tak blízké a zároveň neslučitelné, Barnabáši? " žasne správce. " To je právě to, co sem lidi přivádí, Luďku, ten vzájemný dotyk různých existencí, ohraničených hmotným prostorem, který vnímaví lidé mohou jen tušit, jenž může překročit jen ten, který je z něj osvobozen," řekl čert. "To je škoda, přál bych si, aby to ostatní také mohli zažít." Barnabáš se usmál :" jejich čas ještě nepřišel, zatím jim zbývá, než věřit ..."